Přátelství mezi ženami? Prý nefunguje. To už jste určitě taky někdy slyšeli. Nejčastěji se šermuje drby, závistí a neustálým bojem o to, která má navrch. Jenže ono to tak černobílé vlastně vůbec není.
Byla, nebyla jedna pohádka
A kdyby jen jedna. Spousta známých dětských příběhů totiž funguje na klasickém principu – ženy si jdou po krku. Jen si vzpomeňte na Popelku a její sestry. Šípkovou Růženku taky proklela pomstychtivá čarodějnice a Sněhurka zase čelila zlé královně.
Tak nějak se nám se tohle všechno propisuje do podvědomí. Máme pocit, že jiné ženě nemůžeme věřit. A že vůbec nejlepší je spolehnout se na muže ve svém okolí.
Štvanice pokračuje
Když vyrosteme, tak se toho vlastně moc nezmění. Ještě ve filmech, u kterých jsme dospívali, pořád vidíme nevraživost a neustálé bodání do zad. Takové Protivné, sprosté holky nebo Válka nevěst jsou krásným (i když smutným) příkladem.
Nápomocná nebyla na sklonku milénia ani média, která se vyžívala v ženských neshodách. A moc ráda je přiživovala. Proto není divu, že už dlouhá léta mají obrovskou popularitu pořady, které na stereotypu nepřátelských žen staví. Ať už je to americký The Bachelor, v kterém ženy bojují o přízeň jediného muže, nebo The Real Housewives zachycující „realitu“ zaoceánské smetánky.
Jaká je realita?
Když opustíme fantazijní svět, zjistíme, jakou paseku tohle všechno nadělalo. Byť si to možná nechceme připustit.
Bojíme se čistě ženských kolektivů a označujeme je v lepším případě za slepičince. Přitom k tomu není žádný reálný důvod – jen dlouhá léta společenského přesvědčení. A taky trochu masírky.
Původ totiž můžeme hledat v historickém postavení žen. Ty byly ještě v předminulém století brány čistě jako doplněk muže, takže jim nebyla věnována pozornost. Když už, tak jen v případě, aby se dokázala jejich neschopnost složitějších životních úloh. A k tomu skvěle sloužily právě uměle vykonstruované ženské války. Jakmile ženy mohly během průmyslové revoluce nastoupit do zaměstnání, začalo se se snahou o jejich diskreditaci. Společnost se totiž bála, že přijde o svojí jistotu ženy – matky. Ženy, která nemá ve společnosti v podstatě žádné slovo. A hlavně rostl strach, že to zamává do té doby čistě mužským světem.
Muži nenávidí muže
Zkusme si tvrzení, že ženy nenávidí ženy, obrátit na muže. Možná vás samotné zaskočí, jak jednoduše bychom pro to našli důkazy.
Muži statisticky páchají nejvíce násilných trestných činů právě na svém vlastním pohlaví. Světové války vedli vždy, hádáte správně, zase muži proti jiným vysoce postaveným mužům. A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. No a takový Mark Zuckerberg nebo Bill Gates, jedni z nejbohatších mužů světa, na sebe se svými bývalými přáteli plivali spoustu jedu. A hádali se dlouhá léta. Znamená to ale, že se muži vzájemně nemohou vystát? Překvapivě ne. Otázkou pak tedy zůstává, proč takové zobecňující pravidlo aplikujeme na ženy.
S kamarádkou nejdál dojdeš
Z vlastní zkušenosti můžeme říct, že ženský kolektiv je báječný. Šéfová, sklad i zákaznická podpora – nikde žádný muž. A navzdory všem předsudkům nám to skvěle funguje. Bez dohadů, pomluv nebo jakékoliv závisti.
Stejně dobře to pak šlape i v hromadě ženských přátelstvích. A zdá se, že si toho konečně všímají i média. Od začátku 21. století tak roste podpora tzv. girl power. Jako ženy táhneme za jeden provaz. Nepřetahujeme se, nestřiháme ho v půli. Prostě se přijímáme takové, jaké jsme, a hledáme svoje silné stránky. S podporou ostatních žen. Slavíme, že se navzájem máme – a nejen každoročně 30. 7. na mezinárnodní den přátelství. Maličkostí se my holky můžeme ocenit kdykoliv. Je to trochu rebelství, protože to furt málokdo čeká.
A tak zbývá jediné. Doufat, že takových rebelek, které věří ženskému přátelství, bude čím dál víc.