Nejsem dost. Nebo naopak jsem až moc. Moc intenzivní, moc pro sebe, moc pro lidi. Moc svá. Snaha zapadnout dávno převálcovala individualitu. Hlavně nevyčnívat. Nevyvolávat v lidech otázky, nestrhávat pozornost. A přitom sebevědomí je stejně důležité jako sebereflexe. Kritizovat samu sebe? Ano, konstruktivně ano. Zároveň se ale umět pochválit. Věřit si. A nebát se nebýt stejná jako ostatní. Nebát se být jiná.

Styď se!

Jako malá jsem klidně tančila před televizí. Máme krabici (ano, vážně krabici plnou VHS, protože jsem dítě Divokého anděla a Riskuj!) rodinných videí, na kterých jako baculatá kulička tančím, zpívám. Neřeším před kým, neřeším kde. Ani moc kdy. Prostě si užívám to, co mě baví. Co mě činí šťastnou a čemu se ostatní smějí. Nerozlišuju posměch a pobavení. Neznám totiž ještě stud. Reakci na okolí, kterou každý z nás postupně poznává. A většina i získává.

Se studem se nerodíš. Kdepak. Pocit studu se postupně učíš. Když se najednou něco nehodí. „Teď ne, prosim tě, podívej se, jak na tebe lidi koukaj.“ A ty se na to vážně podíváš. A zastydíš se. V tu chvíli bys nejradši nebyla (vidět). Poprvé ztrácíš tu bezprostřednost. Svojí sebedůvěru.

Kam se to sebevědomí podělo?

První kopanec dostalo od studu. Ale další přišly záhy. A sem tam natáhnou sebevědomí pořádný levý hák. Občas je to rána zvnějšku, jindy zase jenom v hlavě. Vždycky to ale s člověkem dokáže slušně zamávat.

Když nechceš zklamat ostatní

Lidi od sebe navzájem pořád něco očekávají. Rodina, přátelé, kolegové i náhodní kolemjdoucí. Ať už je to třeba úsměv, pozdrav nebo to, jak bys měla ve svém věku a postavení vypadat. Pod drobnohledem je všechno. Od účesu, po tkaničky u bot. Většina lidí sklouzává očima i vedle. Pak hodnotí i tvoje bydlení, auto, zahradu, předzahrádku, chodník a nakonec i spáry v tom chodníku. A tohle pozoruješ už jako malé dítě. A pozorovat to nikdy nepřestaneš.

Ani sebe

Postupem času přebereš tyhle nároky okolí. Ztotožníš se s nimi. Očekáváš od sebe to, co od tebe očekávají ostatní. „Vždyť ona by si s mojí postavou na sebe nikdy nic takovýho nevzala. A tohle je navíc moc barevný. To se nehodí.“ Bojíš se experimentů a pohledů. A když zapadneš v davu, máš pocit, že je to dobře. 

Život ale žádný dress-code nemá. Zbytečně se svazuješ pravidly, která neexistují.

Tvoje sebevědomí utrpí pokaždé, když začneš mít pocit, že vybočuješ. Že tě okolí nepřijímá. A že zase jednou nesplňuješ něčí očekávání. I když je to třeba náhodný pán z pekárny.

Proč přidat k vědomí kus sebe?

Protože jedině pak jsi to skutečně ty. A ne jen to, co z tebe chtějí mít ostatní. Nutně to ale neznamená, že musíš měnit svůj šatník. Třeba právě to, co je konformní – to, co se většině líbí, co je na titulkách časopisů a v řetězcích – se líbí i tobě. Upřímně.

Třeba ta svoboda ale musí začít fungovat jinde. V jiných oblastech. Vždycky je to ale stejné. Musíš věřit sama v sebe. V to, že je to správný směr. Tvůj směr.

Ztráty a nálezy sebedůvěry

Je to tak. Blbě se znova hledá to, co se jednou ztratilo. Ale dá se to. Začni malými kroky. Stůj si za svým. Neboj se vzít si ty výrazné náušnice, červenou rtěnku nebo vytahané tepláky. Neposlouchej, co se k čemu (a taky ke komu) ne/hodí. Věř si. Lidi, co tě o sebevědomí připravili, tak ty nech. Možná tě o něj okradli, ale moc dlouho u nich nezůstane. Většinou ho musí dojít střelit do zastavárny. Nebo ho někdo zase vezme jim.

Ukradené sebevědomí má totiž jen vážně krátkou dobu trvanlivosti. Rychle se kazí a hořkne.

Tohle není návod. Ani doporučení. Nebo snad terapie. Spíš takové pošťouchnutí. Vím, jak je to se sebevědomím komplikované. Má různě formy a jeho absence se navenek projevuje různými způsoby. Občas je totiž převlečená za aroganci nebo excentrismus. A přitom je vevnitř v člověku malá dušička. Proto se zastav a zamysli, kdo vážně jsi a chceš být. Ty a nikdo jiný.