Jsem malířka a chci vám představit barvy. Jsou totiž všude kolem nás. A my jim stejně občas nerozumíme. Mezi všemi těmi odstíny se ztrácíme. A není divu. Je to tak trošku věda. Musíme je nejprve poznat a až potom kombinovat. Míchat je a tvořit. Zkrátka pochopit principy barevného spektra a najít si v něm to svoje místo. Díky tomu můžu tvořit. A taky vím, kterou červenou rtěnku si koupit. 

Z čeho se barvy skládají?

Nejdřív teorie. Bez ní to nejde. Nebudu vás ale nudit povídáním o vlnových délkách a suplovat tak hodinu fyziky, nebojte. Spíš než vědecký mozek vám půjčím svoje oko. Trénované, citlivé a občas fascinovaně zírající. Prostě typické oko umělcovo.  

Základní teorie barev není základní jen tak pro nic za nic. Bez ní bych nedokázala vidět svět tak, jak ho vidím dnes. Jako paletu, na kterou kápnu jen tři barvy. Ty pak různě míchám, ředím a kombinuji. Získávám tak svět rozložený na základní části – primární barvy.

Primárními barvami to začíná

A kde to končí? Vlastně nikde. S žlutou, červenou a modrou máte miliony možností. Primární barvy jsou totiž základním stavebním kamenem všech ostatních barev. Jejich kombinací v různých poměrech můžete vytvořit nekonečnou řadu odstínů. I ty nejjemnější nuance. Prvotním smícháním tří primárních barev získáte barvy sekundární. Jejich kombinací zase barvy terciární. Výsledkem je barevný kruh. 

Ten se nehodí jen jako návod na míchání. Představí vám totiž zároveň i další důležitou vlastnost barev. A pokud jste někdy upravovali fotky, třeba jen na Instagram, moc dobře ji znáte. Není to nikdo jiný než starý známý kontrast.

Kontrast, to není jen světlo a tma

Všimněte si rozložení kruhu. Některé barvy jsou si blízké, jiné naopak stojí daleko od sebe. A se vzdáleností se zvyšuje i jejich barevný kontrast. Na opačných stranách kruhu najdete tzv. barvy komplementární. Ty jsou si vzájemným protipólem, ale zároveň tvoří harmonický celek. Takovým příkladem může být žlutá s fialovou nebo zelená s červenou.

A co bílá a černá?

Do teď o nich nepadlo ani slovo, já vím. Záměrně. Odstíny šedé, bílá a černá jsou totiž právě tím světlem a tmou. To, co mění tonalitu barev. Tedy ne jejich odstín. Přidáním bílé dosáhnete jemnějších, pastelových tónů. Černá vše ztmaví a šedá barvy zastře. Díky tomu mohou být kontrastní i odstíny jediné barvy.

Vlevo je původní fotka, vpravo fotka s maximálním kontrastem. Bílá je zářivější, vystupuje více do popředí. Světlo i stín se prohlubuje. Vše spolu více zápasí a oko snáze rozezná ostré linie. Přechody. Co se ale stane, pokud naopak kontrast ubereme?

Fotka začne splývat. Černá s bílou získávají spíše šedý nádech. Ztrácíme ostré linie. Plochy se více prolínají. Tohle samozřejmě můžete udělat i s barevnými fotkami. Na těch černobílých se ale nezkušené oko snáze zorientuje. A vytrénuje.

Jakou teplotu mají barvy?

Dejme tomu, že některé jsou podchlazené, jiné mají vysokou horečku a pak jsou tady ty s přiměřenou teplotou. Běžně tak mluvíme o studených, teplých a neutrálních barvách. K jejich rozlišení si k ruce opět vezměte barevný kruh.

Vše okolo sekundární oranžové jsou barvy teplé. Jejich přimícháním tak barvy zahřejete. Naopak modrá je typická studená. Odstín zchladí. Pokud máte problém s rozlišením, zamyslete se. Co vám barva asociuje? S jakou z nich máte spojené léto, teplo a slunce? U které vás naopak zebe a vidíte led a ranní mrazíky? U některých těžko říct. Takovým říkáme barvy neutrální. Odstíny béžové, olivové nebo třeba khaki.

A proč se o tom všem vůbec bavíme?

Já chci jen vědět, co mi sluší.

Ono to bez toho ale nejde. Neurčíte svůj barevný typ. Nepochopíte, proč vám jedna červená rtěnka sluší a v druhé byste nevystrčili paty z domu. Všechno tohle chce chvíli tréninku. Zkuste se kolem sebe rozhlédnout a rozebrat si nějakou z barev. Až na dřeň, k samotnému základu. Tedy k barvám primárním.

Než se totiž pustíte do určování (pod)tónu pleti, chce to cvik. A pokud vám to nejde, doporučuju si barvy skutečně míchat. Ať už na monitoru nebo na papíře. Zkoušejte a hrajte si. Příště tohle všechno aplikujeme na sebe. A to bude teprve zábava.