Šperky jsou radost, když teda zrovna nejsou prokleté. A takových v historii najdeme slušnou hromadu. Lidé pro ně často šli přes mrtvoly – nebo aspoň sem tam prolili něčí krev. Tím si zadělali na pořádnou kletbu. I když už dneska nejsme tak pověrčiví, pořád se nás to drží. Takže kdyby se vám nějakým zázrakem dostal do rukou nějaký z těhle šperků, ruce pryč!
1) Rubín Černého prince
Rudá barva jako by vyjadřovala jeho osud. A hlavně zmar, který ho od začátku provázel.
Než se dostal do rukou britské královské rodině, ukořistil ho Petr I. Kastilský. Nebudeme vás zahlcovat podrobnostmi, ale všeříkající je už jeho přízvisko – říkalo se mu Petr Krutý. Když u sebe hostil arabského prince Abū Sa'īda, (s)prostě ho ubodal a rubín mu vzal. Částečně proto, že mu záviděl jeho bohatství. A taky proto, že tím „šířil boží slovo“.
| Navzdory svému jménu se nejedná o rubín. Chemickým složením odpovídá spinelu, který se za rubíny dříve často zaměňoval. |
Z mrtvoly do královské koruny
Petr se pak začal bratříčkovat s britským princem Eduardem, kterému se přezdívalo Černý princ. Během svého tažení Evropou totiž nechal nemilosrdně vyvraždit muže, ženy i děti ve francouzské Akvitánii.
Pak se rubín dědil. Netřeba zmiňovat, že historie britské královské rodiny neobsahuje jen sluníčka a jednorožce. Spíš naopak – zkrátka si kolonizace a imperialismus vyžádali svoje oběti (doslova). Dneska rubín zdobí korunovační korunu a pořád se o něm traduje, že je prokletý.
2) Diamant Koh-i-Noor
Hned pod rubínem Černého prince je na britské koruně umístěný diamant Koh-i-Noor. Nejdříve od roku 1628 zdobil Paví trůn Šáha Jahana, vládce Mughalské říše. Jeho sestavení trvalo dlouhých 7 let.
Od té doby šel ale z ruky do ruky. Sem tam došlo ke svržení, někdy rovnou k vraždě. Když ale Britové v roce 1849 dobyli Pandžáb, už ho nepustili. Navzdory tomu, že při transportu do rodné hroudy postihla posádku cholera.
Monokl i pád z koně
Diamant nebylo to jediné, co královna Viktorie v roce 1850 dostala. Do oka jí udeřila železná tyč a udělal se jí krví podlitý monokl. Jejího premiéra Roberta Peela zase zalehl kůň a na následky zranění zemřel.
A ani dneska není Koh-i-Noor v klidu. India žádá o jeho navrácení už od roku 1953, ale neúspěšně. Jak se říká – britská muzea by zůstala prázdná, kdyby měla vrátit vše, co posbírala během své světové nadvlády.
3) Oko Bráhmy
Černý 13,5 kg velký diamant ukradl v 19. století z indického chrámu jezuitský duchovní. Původně byl zasazen jako oko do velkolepé sochy hindského boha Bráhmy. Není proto divu, že byla taková svatokrádež od začátku prokletá.
Když ho dostal v roce 1932 známý prodejce diamantů J. W Paris do USA, dlouho se neradoval. Chvíli poté totiž spáchal sebevraždu skokem z balkonu. Podobný osud pak potkal i další dvě majitelky – ruské princezny Leonilu Galitsine-Bariatinsky and Nadiu Vygin-Orlov.
Kletba rozřezaná na kusy
Zlomit (nebo teda rozřezat) se to pokusil Charles F. Winson, který diamant rozdělil na 3 menší. Hlavní část byla osazená bílými diamanty a zdobí honosnou brož. Její současný majitel Dennis Petimezas se kletby nebojí. A nebál se jí prý ani v roce 2004, když šperk odkupoval.
4) Hopův diamant
Jeden z nejznámějších diamantů se s tím od začátku nemazal. Když ho v 16. století francouzský obchodník a cestovatel Jean–Baptiste Tavernier dovezl ze svých dobrodružstvích, nemohl tušit, co způsobí.
| Úplně původně byl diamant prý taky ukradený z chrámu na dálném východě. Což může být buď důkaz kolonializace, nebo snaha historiků o zdvižený prst nemorálnímu jednání – krádeži. |
Majitele stíhala jedna tragédie za druhou:
- Francouzský král Ludvík XVI. a královna Marie Antoineta byli popraveni, zatímco její dvorní dámu brutálně zavraždil lynčující dav.
- Wilhelma False, nizozemského klenotníka, který diamant přebrousil, zavraždil vlastní syn. Ten sám pak spáchal sebevraždu.
- Řecký obchodník Simon Maoncharides zemřel s celou svojí rodinou při nehodě v kočáře.
- Lord Francis Hope (shoda jmen) zkrachoval a zemřel v chudobě.
- Francouzský makléř Jacques Colot zešílel a spáchal sebevraždu.
- Tureckého sultána Abdulhamida II. svrhli z trůnu Otomanské říše.
- Evalyn Walsh McLean koupila diamant v roce 1911 s tím, že dokáže zlomit každou kletbu. Místo toho jí ale utekl manžel, prvorozený syn zemřel při autonehodě a dcera v 25 letech zemřela na předávkování.
Dnes je diamant vystavený ve Smithsonově instutu v New Yorku. A lidé tak věří, že je prokletá celá USA.
5) Purpurový safír z Dillí
Safír, co vůbec safírem není. Ve skutečnosti jde o broušený ametyst, který v roce 1944 dostalo muzem v Londýně. A nedali za něj ani cent – nikdo jiný o něj totiž nestál.
Spolu s ním přišel také dopis popisující hrůzy, které šperk svým majitelům způsobil. V roce 1855 ho koupil britský plukovník W. Ferris při svých cestách Indií. Údajně byl (zase) ukraden z hindského chrámu během bezhlavého plenění v Indii.
Ferrisovi ale štěstí nepřinesl. Onemocněl, přišel o svůj majetek a posléze zemřel. Podobný osud pak potkal i jeho syna, který šperk zdědil.
Jeden spisovatel povídal
A ten spisovatel se jmenoval Edward Heron-Allen. V dopise přiloženém k safíru popisuje veškeré útrapy. Celou rodinu strašil duch, který po safíru pátral. Když ho věnoval své přítelkyni, operní pěvkyni, ztratila navždy hlas.
| Většina věcí nejde nijak doložit a spíš se odhaduje, že Edward Heron-Allen tak trochu dělal reklamu svoji povídce Purpurový safír. |
Dokonce ho zahodil do Regentova kanálu, ale safír si k němu stejně našel cestu zpátky. Tak ho po narození dcery zavřel do 7 truhel a ta ho po smrti otce poslala muzeu.
6) Silvianův prsten
Tolkienova inspirace, kterou si ve 4. století našeho letopočtu podepsal jakýsi Senicianus. Kromě jeho vyrytého jména na něm najdeme i vyobrazení bohyně Venuše.
Jenže Senicianus nebyl prvním majitele, ale zlodějem. Proto na něj nechal Silvianus, kterému prsten původně patřil, uvalit kletbu. Její znění se dochovalo na kamenné desce a odvolává se ke keltskému Bohu Nodens. Na vykopávkách se podílel právě i autor Hobita. Takže už víme, kde se ty mocné prsteny vzaly.