„Hlavně, aby byla hezká!“ aneb zatracené ženské ideály krásy

Zatracené, ale rozhodně ne ztracené. I když se ženský ideál krásy neustále mění, tak nikam neodchází. Najdeme ho všude kolem nás. A nejhorší je, že je zažraný i v nás samotných. Kvůli němu o sobě pochybujeme a pitváme každou maličkost. Tak je na čase mu to vrátit – a pořádně ho rozebrat.

• Kde se vzal?
• Jak se ideál krásy měnil v čase?
• Proč mu nemůžeme uniknout?
• Kolik jich na světě najdeme?
• Jaký mají ideály krásy dopad na psychiku?

Zpátky do jeskyní

Jak by žena měla vypadat? Tak v tom už mělo její okolí jasno před nějakými 30 000 roky. Ze školy si určitě všichni pamatujeme Věstonickou venuši – a ta byla jen jedna z mnoha. Podobných sošek se na území dnešní Evropy a Asie našlo mnohem víc. Považují se tak za první doklad standardizace krásy vůbec.

Darwin by měl radost

Z pohledu evoluce platí jednoduchá rovnice: plodná žena = krásná žena. Antropologové a sociologové tak zkoumají, nakolik byly ideály krásy provázané s vizuálními znaky plodnosti.

Původní důraz na kypré tvary a široké boky postupně slábnul. Primárním měřítkem krásy se tak stávalo to, co bylo považované za mladistvé – hladká pleť, plné rty, jemné rysy nebo třeba husté vlasy.

Všechny cesty vedou… do starověkého Řecka

O tom, jak je důležitý vzhled člověka, psali už starověcí Řekové. Právě ti před více než 2 400 roky poprvé definovali „západní“ ideál krásy. Ta byla totiž vnímaná jako jedna ze ctností a považovala se za stejně důležitou jako třeba statečnost nebo spravedlnost.

Kalokagathia (spojení slov καλός – krásný, αγαθός – dobrý) označovala přesvědčení, že kdo je krásný, musí být i dobrý – a naopak. Tělo a duše tak měly být v naprosté harmonii.

Řekové to kráse spočítali

Doslova a na milimetr přesně. Měřítka a poměry rysů stavěly totiž na matematických základech. Jednalo se o dokonale přesné proporce, které měla krásná žena mít. Paradoxně ale nešlo o stoprocentní symetrie.

Naopak – Řekové si uvědomovali, jak je nepravidelnost pro oko důležitá. Takže například proslulá socha Venuše Mélské má symetrickou jenom bradu, i když odpovídá řeckému (a matematickému) ideálu krásy.

Římané doporučovali šminky

Starověký Řím přímo navázal na athénskou tradici. Výrazný rozdíl byl ale v přístupu ke zkrášlování. Sám věhlasný básník Publius Ovidius Naso to radil ženám ve své knize Umění milovat, která vyšla 2 roky před naším letopočtem. Aby si barvily šediny, mazaly si voskem vrásky a chybějící chloupky v obočí si dolepily.

Středověk hledal ideály jinde

Křesťanství během středověku prostoupilo do všech částí života. A opovrhovalo vším povrchním a marnivým – takže i vzhledem. Ženy měly být prosté, bez zbytečných cingrlátek a hlavně oddané Bohu. Vliv církve převálcoval až nástup renesance v 15. století.

Renesance krásy

Zrození Venuše od Botticelliho, Dáma s Hranostajem od da Vinciho nebo Raffaelova Dáma se závojem jsou dokonalou reprezentací renesančního ideálu krásy. I když tenhle umělecký směr čerpal ze starověkého Řecka, výrazně se od něj lišil.

Zrození Venuše od Sandra Botticelliho

Umělci se nezaměřovali na jakýsi teoretický ideál. Spíš hledali postupy, jak vlastně tvořit a malovat. Tak, aby dílo lahodilo oku. Vyhrály to u nich delikátní a křehké rysy.

Krása, co fakt bolela

Angličanky v 16. století měly jediný idol – královnu Alžbětu I. Snažily se jí přiblížit všemožnými způsoby. Rudé vlasy, vysoké čelo, téměř neznatelné obočí a běloskvoucí pleť. Ta byla po dlouhá staletí znakem šlechty a vysokého postavení.

K dosažení žádoucího odstínu se používala benátská běloba. Ta sice obsahovala bílý pigment, ale taky olovo. Takže její dlouhodobé používání vedlo ke zhoršení stavu pleti, vypadávání vlasů a zubů nebo dokonce nevratnému poškození plic.

Od bujných křivek k vosímu pasu

Prdelatí barokní andělíčci jsou paradoxně dokonalou reprezentací tehdejšího ideálu krásy – výrazné a měkké křivky, světlou pleť a růžové tváře. V podstatě celé 17. a 18. století dokonalou ženu reprezentovaly díla Rubense nebo Velázqueze.

Porovnání Rubensova portrétu Marie Medecijské a viktoriánského ideálu z 19. století

K obratu o 180 stupňů došlo hned v následujícím století. Viktoriánská éra 19. století se nesla ve znamení korzetů a stejně utažených morálních pravidel.  Ženám se často špatně dýchalo a docházelo k posunutí orgánů v břiše. Takže nejen, že ranní příprava zabrala hromadu času, ale navíc to bylo extrémně nepohodlné.

20. století bylo k nezastavení 

S rozvojem médií a reklamy došlo k obrovskému zrychlení. Trendy přicházely a zase odcházely. Ne v rámci století, ale rovnou během desetiletí. Každá generace tak za krásné považovala něco jiného. A často šlo o naprosté protiklady.

20. léta jako boj za ženská práva

S první světovou válkou (částečně) skončil i ženský útlak. Ženy se postupně přestávaly vnímat jen jako majetek muže. Získávaly volební práva, mohly studovat na vysokých školách a rozhodovat samy za sebe.

To se promítlo i do módy a ideálů krásy. Ženy odhodily svazující korzety, poprvé oblékly kalhoty nebo si třeba razantně zkrátily vlasy.

Elegantní 30. a 40. léta

S rozvojem kinematografie se zrodily taky první celebrity. Ty diktovaly nejen módě, ale taky celkovému vkusu. Greta Garbo nebo Marlen Dietrich byly celosvětově uznávanými idoly. Žádoucí se stala silueta přesýpacích hodin, kterou představil Christian Dior. Tentokrát se nesahalo po korzetu, ale nabírané sukni.

První dáma Argentiny a Diorova můza Eva Perón v jeho šatech

Světem navíc otřásla velká hospodářská krize a hned po ní druhá světová válka. Takže pěstění vzhled potvrzoval vyšší postavení dané ženy. Běžní lidé ale řešili mnohem palčivější otázky. A tak za honosnou garderobu neutráceli. Často totiž neměli ani na jídlo.

50. létům vládla Marilyn

Peroxidová blond, výrazné rty i křivky – muži šíleli, ženy záviděly. A snažily se tomuhle poválečnému ideálu co nejvíce přiblížit. I když v módě převzala žezlo Coco Chanel, která kladla důraz na přirozenost. Stály proti sobě tak dva různé ideály.

Emancipace 60. a 70. let 

Poprvé v historii nemělo být ženské tělo jen objektem pro muže. Naopak. S rostoucím vlivem 2. vlny feminismu docházelo k jeho osvobození. Ženy se neupravovaly pro svoje okolí, ale pro sebe.

Tahle volnost znamenala obrovský převrat. Ženy se inspirovaly štíhlými modelkami, nebály se obléknout minisukně a ostříhat se tak, jak se samy cítily nejlíp. Symbolem a idolem se stala třeba Twiggy.

80. léta ve formě

Herečky a zpěvačky šly do pozadí, na scénu totiž přišly supermodelky. I když se první objevily už během předchozích desetiletí, tak teď byly v plné síle. 

Vysoké, štíhlé a většinou spojené s určitou značkou. Byly nejen ideálem ženské krásy, ale taky symbolem bohatství a luxusu. Ve svých reklamních kampaních je začaly využívat velké značky – od oblečení, přes nápoje až po auta.

Vyhublé devadesátky

Zdánlivě zanedbaná, jako po divoké párty a na kost vyhublá – přesně o to se většina žen v 90. letech snažila. Jednou z předních tváří dekády se stala Kate Moss. Navíc se objevil nový fenomén andílků Victoria’s Secret.

Individualita 21. století

Ještě na sklonku milénia byly časopisy plné modelek. A taky rad, jak se jim přiblížit.

Trendem posledních let je ale stoprocentně důraz na individualitu. Sice se sem tam ještě objeví nějaký ideál, ale díky síle internetu a sociálních sítí je zápas s nimi o něco jednodušší. Zároveň se jim ale mnohem hůř uniká. Společenský tlak na ženy je tak pořád obrovský.

Jsou všude kolem nás

Díky masmédiím máme přístup k hromadě informací. Jenže to je právě zrádné. V každodenním životě jsme přehlceni obrazy i zvuky. Reklamy na nás skáčou úplně všude – i na ulici. Takže je téměř nemožné filtrovat jen to, co nám něco skutečně dává.

Problém posledního století

Rozvoj médií a reklamy ale není jen problémem posledních pár let. Jejich historie se začala psát už na začátku minulého století. Hollywood určoval trendy. Obchodníci prodávali zaručené krémy a přípravky na omlazení. Neustále se tak opakovalo to samé – nesmíme stárnout a musíme nějak vypadat.

… dneska je ještě silnější

S televizí do domácností přišla nejen zábava, ale taky další masírka. A co způsobil příchod internetu?

Všechno se zrychlilo. Dneska můžeme mít vlastně všechno hned. Během několika sekund najdeme jakýkoliv obrázek, žebříček krásy nebo video. Kolem roku 2010 tak nastal boom s make-up tutoriály. Ženy se učily líčit podle videí, kupovaly věci na doporučení. A chtěly vypadat jako jejich oblíbené youtuberky.

Sociální sítě všechno převrátily

Doba instagramová přinesla další ránu – od make-upu a outfitů se přešlo na cvičení. Fitness influencerky se staly novým ideálem. V historii se tak vlastně nikdy necvičilo pro zdraví, ale vždycky pro vzhled. Jenže se ukazuje, že všechno je tak trochu jinak.

Spousta tvůrců používá filtry, studiové osvětlení a taky si fotky edituje. Navíc je jejich profesní náplní prezentace sebe sama. Takže na to mají všechen čas, který my trávíme v práci. Jenže na tohle všechno se často zapomíná – chceme být jako ony. Akorát, že je to často jenom jedna velká lež. A hlavně další způsob reklamy a obchodu s nejistotami ostatních žen.

Svět krásy je plný paradoxů

Tohle všechno nahoře platí – akorát, že jen pro moderní západní svět. Vývoj ideálů krásy byl za minulého režimu u nás trochu odlišný. Neměli jsme takové prostředky a koneckonců ani zdroje inspirace. To furt ale není nic oproti tomu, jak se lišily ve světě. 

Ideálem krásy byly ženy, které:

• v Japonsku nosily bílý make-up, vlasy vsedě jim musely dosahovat na zem a zuby si barvily na černo,
• v Číně měly co nejmenší chodidla, čehož se dosahovalo lámáním kostí a vázaním od útlého věku,
• v Jižní Koreji měly široký obličej, úzké oči a plné rty,
• na území Kayanů v Myanmaru nosily zlaté kruhy kolem krku, které jim ho zdánlivě prodlužovaly.

Ideály krásy vůbec nejsou ideální

Ve skutečnosti dokážou naší hlavě (i tělu) pořádně zavařit. Často se k jejich dosažení sahá po radikálních opatřeních. Nesmyslné diety, přehnané cvičení, drahé produkty nebo náročné plastické operace jsou jen ochutnávkou toho, co všechno ženy dělají.

Nejde o to, že bychom to dělat neměly. Ale problémem je často původ naší motivace. Spoustu z toho neděláme pro sebe, ale pro ostatní. Abychom se právě v jejich očích přiblížily ideálu krásy. A hlavně se líbily. 

Sebekritika je důležitá, ale…

Kvůli celospolečenskému tlaku je často přehnaná. Jsou to právě nejrůznější ideály a trendy, které ovlivňují to, jak se sami vidíme.

Ve společnosti tak dochází k rozvoji psychiatrických onemocnění jako jsou poruchy příjmu potravy nebo tělesná dysmorfie. Dívky a mladé ženy patří k nejrizikovějším skupinám. Problémy spojené s ideály krásy se ale nevyhýbají ani mužům nebo starším ročníkům. 

Co si z toho všeho vzít?

Hlavně to, že jsme každá jedinečná. Klidně obdivujte, ale nikdy slepě. Dělejte věci pro sebe a ne kvůli ostatním. Srovnávejte se jen sami se sebou, s nikým jiným. Hledejte na sobě přednosti, ne nedostatky.